Pojďte do toho!
Jiří Matoušek je fotograf, který se věnoval převážně adrenalinovým sportům. Osud ho ale zavedl i k triatlonu a devětadvacetiletý umělec mu přišel na chuť. Ve spolupráci s Českou triatlonovou asociací už nafotil více než dvě desítky závodů a doufá, že další přibudou. V rozhovoru přiznal, že během své práce na triatlonovém podniku se vzhledem k přesunům často sám cítí jako závodník. Mimo jiné pak taky pozval na výstavu svých fotek do Záběhlic.
Jirko, jak jste se k fotografování triatlonu dostal?
Kamarád Mára Weinstein mě doporučil Karlu Hájkovi, který v roce 2014 pořádal první ročník triatlonových závodů PragueTriathlon. Věnoval jsem se předtím sportovní fotografii, ale zaměřené na adrenalinové záležitosti jako skateboarding, freeride biky, freebording, snowboarding a podobné extrémy. Nikdy jsem „klasické“ sporty nefotil, ale i přes to se Karlovi moje portfolio líbilo a řekl mi, že mě vyzkouší.
Takže váš první triatlon v roli fotografa byl v Praze. Jaké na to máte vzpomínky?
Bylo to na Hostivařské přehradě koncem jara. Vzpomínky jen ty nejlepší, bylo to pro mě něco úplně nového. Karel Hájek byl s fotkami i s mojí prací spokojený a dal mi info, že Česká Triatlonová Asociace bude na podzim toho roku vypisovat konkurzní řízení na pozici fotografa. Čekal jsem půl roku, vzal fotky z Hostivaře, přidal je k mému portfoliu a odnesl materiál do kanceláře ČTA.
Víme, že od ČTA jste se dočkal pozitivní odezvy. Na kolika triatlonových závodech už jste tedy fotil?
To čekání od závodu v Hostivaři bylo dlouhé, trvalo skoro rok. Ale kdo si počká a maká na sobě, ten se dočká. A tak mi zazvonil v lednu telefon, jestli můžu jet za dva dny fotit zimní triatlon Jablonec nad Nisou – Břízky. Měl jsem silný problematický zánět zubu, ale jsem hodně houževnatý a tak trvalo půl vteřiny, než jsem řekl, že to samozřejmě beru. V bolestech jsem lítal po zasněženém Jablonci a dal jsem do toho vše, co šlo. Odeslal jsem fotky a postupně mě z asociace kontaktovali víc a víc. Sportovní reporty celkem bych dohromady ani nespočítal, ale v triatlonu to bylo cca 20 závodů.
Čím vás triatlon zaujal?
Jak jsem psal, jsem odchovaný na extrémních sportech, takže laťku adrenalinu mám opravdu velmi vysoko. Dřív bych si myslel, že to oproti desetimetrovým skokům na snowboardu ze skály „nebude takový zážitek“, ale po všem, co jsem zažil v triatlonu, musím říct, že to absolutně není pravda. Každý závod mě bavil a byl pořádný adrenalin. Ale Ironman Slovakman 226 byl asi nejvíc.
Fotil jsem od rána od 7 skoro do půlnoci. Ty lidi jsou blázni, v dobrém slova smyslu. 4km plavání, 180km na kole a maratonský běh s tím, že nejrychlejší to dá kolem osmi devíti hodin, uff. Triatlon je super! Je to trošku jiná liga, chce od vás, když to budu brát z pozice fotografa, jiné požadavky a um. Ovládání focení je samozřejmostí, pak je to hodně o managementu nebo jak to říct. Máte 300 závodníků, každý musí být na fotce, stihnout dvě depa, déšť, sníh, fotit z jiných míst, aby nebylo sto fotek z jedné pozice, stihnout první v kategoriích apod. A největší lahůdkou jsou přesuny mezi depy, kdy vás veze týpek na motorce, a během cesty ostříte a fotíte v rychlosti kolem 50–70km/h a pak hurá sprintem na cílovku stihnout tu hlavní vítěznou fotku, a pak zase zpátky do prvního depa atd. Focení z lodí, z auta, z motorek. I na kole jsem fotil. Ráno v sobotu kolem šesté ráno vám zpříjemňuje cestu autem svítání sluníčka nebo krásná česká krajina, nová místa, fajn hudba z radia a takový pocit, že se řítíte do neznáma a je jen na osudu, co vás tam potká. Jen jak teď o tom píšu, tak mi to chybí. Je to úžasný, popravdě jsem si to trošku zamiloval.
Nejlepší a nejhorší moment, u kterého jste při triatlonu byl?
Pády závodníků na kole jsou hodně špatný, ale vyloženě něco strašlivého si nepamatuji. Vedle sportovních výkonů mě baví lidskost a to, že jsou na sebe všichni milí, pomáhají si a celkově panuje taková fresh energie. Hodně je vidět, že jezdí celé rodiny a to je z toho asi nejhezčí. Malé pětileté dítě s plyšákem v podpaží a běží třeba sto metrů běh a nechce se mu, tak ho mamka přemlouvá, že v cíli dostane sladkost. Všichni fandí, smějí se a je sranda. Ta lidská pospolitost, rodiče vedou děti k dobrému vychování, tráví spolu čas v přírodě, sportují, jsou na sebe hodní a tak prostě mají rádi svět. Takhle to cítím a působí to tak na mě.
Budete i nadále s focením triatlonových závodů pokračovat?
Já jsem určitě ready. Dostal jsem jen letmé info z asociace, tak myslím a doufám, že budeme spolupracovat dál.
Nyní pořádáte výstavu triatlonových fotek. Kde se vzal nápad něco takového udělat?
Já jsem takový spontánní a upřímný člověk. Na Hamerském sportovním areálu je snad nejlepší restaurace v okolí a chodím tam, co tam Hamr stojí, třeba kolem 15ti let. Jdu si tam nedávno na jídlo a dostal jsem úplně pocit, že mi dobře vaří tak dlouho, že jim to vrátím výstavou fotek. Tak jsem zašel na recepci a řekl jim svůj nápad. Paní Lucie Strnadová, jedna z hlavních na Hamru, s nadšením nápad přijala. Je to moje několikátá výstava. Nedávno jsem měl charitativní vernisáž k mé výstavě fotografií v klubu Zkušebny Praha, kde jsou fotografie stále k vidění do února, na psí útulek a povedlo se. Vybralo se několik tisíc a koupily se potřebné věci. Chci v takových aktivitách určitě pokračovat dál.
Kde a do kdy „triatlonová“ výstava je?
Je to Hamr-sportovní areál – Záběhlice, prostory restaurace, Praha – Záběhlická 75, denně od 7h do 22.30h prozatím do konce ledna. Pak budu pokračovat na druhé pobočce Hamerského areálu a to v Bráníku.
Jaký máte zatím ohlas od lidí? Kolik jich už cca výstavu navštívilo?
Na Hamr chodí denně, dovolil bych si říct stovky lidí. Ještě jsem nepověsil poslední obraz a už jsem slyšel pochvaly. Ráno v půl sedmé jsem instaloval fotky a na snídani akorát přišlo vedení Hamru a sedli si rovnou pod moje obrazy. Říkali, že fotky jsou dobrý a že to chtělo už dřív něco podobného, takže jsem rovnou dostal cejch, že to nedopadne špatně. Po dvou týdnech mě kontaktovala paní Strnadová, že se vedení z druhé pobočky v Bráníku fotky líbí a že je chtějí i tam. Takže často je dobré nesedět doma, ale vymýšlet nové cesty, jak trošku zlepšit svět a náladu v něm.
Co vy osobně a triatlon? Už jste si zkusil nějaký závod? Nemáte to třeba v plánu?
Často si připadám jako závodník. Neustále se přemisťuji, dobíhám, vracím se a docela si zaběhám s tříkilovým foťákem. Závod jsem si nezkusil. Mám toho v životě hodně a nemám skoro žádný volný čas poslední roky. Až bude více volného času, tak vezmu kámoše a poměříme síly. Kdybyste chtěli sledovat průběh mojí tvorby, navštivte www.facebook.com/…ephotography, @blackbee.photography, www.blackbeephoto.com.
